Pokud necháš mou duši jako hvězdu zářit, pak vítej...

No, jenže, kde začít… Asi tam, kde byl úplný začátek všeho. Tam, kde stál tehdy klavír v našem obýváku a kde jsem jako batolící se pískle sedávala v proutěném koši a poslouchala, jak moje mamka hraje. Asi tam, kde dřív byla naše ložnice a táta tam hrával na kytaru, já se u toho zapínala do spacího pytle pro miminka, který mi už byl ale malý, a poslouchala jsem táborákový písničky. Asi tam, kde dřív byla hifi věž se slotem pro gramofonové desky, já u ní tancovala na nekonečně se opakující písničky z divadla Semafor a „na okně seděla kočka a venku štěkal pes“ 😊.

Asi tak nějak přirozeně tohle celé vyústilo v moji docházku na klavírní hodiny do kralupské lidušky. Později se přidala ještě flétnička a jako úplně poslední i zpěv. Pamatuju si, že do mě tehdy paní učitelka vkládala hodně moc nadějí ohledně mého umu na klavír. Tajně doufala, že mě přivede na konzervatoř právě v tomhle oboru. Šlo mi hraní tehdy poměrně snadno. Ale nepovídalo si to s mou vrozenou netrpělivostí pro cokoliv. Cvičení – to byla muka. Co já se naplakala. Pak, když už se u nové skladby prolomil začátek a já se rozehrála, užívala jsem si to a nechala se unášet na vlně. Ale ten začátek každé skladby, to bylo něco nepřekonatelného. Po roce příprav na soutěž – kde jsem tedy nakonec uspěla – se dovršil džbáneček mojí dětské trpělivosti a uprosila jsem mamku, která to tehdy oplakala, že s klavírem skončím. Zůstala jen flétnička a zpívání.

Nikdy jsem do svých schopností nevkládala žádné velké naděje (jak já se styděla, když mě někdo chválil), jen okolí ve mně vždycky vidělo talent - a jak na mě začalo tlačit, já se stáhla a zatvrdila do skořápky. Paní Hejtmánková – úžasná duše – mi tehdy na hodinách zpěvu říkala, že bych měla přemýšlet o hudebním gymnáziu, nebo o konzervatoři. Ale já si to zase udělala po svým a zvolila jsem tu zdánlivě jednodušší cestu. Šla jsem na kralupský gympl - do nepražského mně známějšího prostředí, kde jsem čtyři roky protrpěla s matikou a fyzikou. To bylo labůžo! Ale nakonec bylo… Poznala jsem tam lidi, díky kterým jsem se hodně naučila – hlavně sama o sobě. Začala tancovat a chodila do místního sboru. Jak mě tak všichni chválili, pořád jsem se styděla, ale někde uvnitř to ve mně začínalo bobtnat. Ego. V tom nejkrizovějším pubertálním věku začalo bobtnat. V tom věku, kdy tuplovaně nevíte, kdo jste a co chcete. Nevíte nic. Jen to, že musíte chodit do školy a jít na vejšku. Ale jestli to chcete? To prostě nevíte. No a bobtnalo to…a bobtnalo…ale o tom později.

Jednoho dne – byla jsem ve třeťáku – proběhla na naší škole další „nota D“. Hudební soutěž. (Jeeežiš, jak já ty soutěže neměla ráda. A pořád nemám.) Byl tenkrát v porotě Martin Skala – bývalý muzikálový zpěvák a herec - a Maika Nováková – skladatelka a jazzová zpěvačka (a úžasná duše, která mě mým životem doprovází doposud, a já jsem za to nesmírně vděčná!). Tehdy jsem zpívala písničku Hallelujah. Měla jsem ji ráda. Po pár dnech se u nás Martin s Maikou objevili doma – volali mezi tím mamce, protože ta byla tehdy taky v porotě, a domluvili se, že nás navštíví. Martin mi chtěl pomoct. Chtěl, aby se o mě dozvědělo co nejvíc lidí a abych mohla zpívat. Abych měla svoje písničky a mohla se realizovat i bez další účasti v nějaké soutěži. Chtěl mě zastupovat. Tak se to tak nějak celé seběhlo – přiznám se, že detaily si nepamatuji. Jen si pamatuju ten pocit. Na jednu stranu nadšení, na druhou stranu pocit toho, že se nesmím zbláznit z nadšení a zachovat si chladnou hlavu. Obrovská nálož na psychiku nedovyvinuté holky. Zavedl mě k panu Klezlovi, aby mu potvrdil můj talent a podpořil ho v myšlence projektu.

Pak jsem se ocitla u Jirky Škorpíka. Tehdy jsem z toho byla úplně, ale úplně hotová. 4tet jsem milovala, chodili jsme na jejich koncerty a já k Jirkovi vzhlížela (a vzhlížím) jako k umělci, který je tolik precizní, tolik nadaný a jeho tvorba pro mě byla prostě uhrančivá a plná citu. A já tam stála. U něj v obýváku. Totální sci-fi. Ale pořád jsem musela být klidná, pokorná a vděčná. Pořád jsem si to opakovala, jinak by mi hráblo. Jenže…to ego uvnitř, to dostávalo pořádný dávky. To si tam trsalo a mělo každej den párty. Nekontrolovanou. Sice to nebylo na venek asi tolik znát, protože jsem se za to styděla, ale uvnitř jsem se dmula pýchou. Obrovskou.

Čas běžel, hodně se toho událo a já měla několik svých písniček. Zpívala jsem s Mainkou v její kapele a učila se – pro mě tehdy naprosto neskutečný a těžký věci. Ale byla to výzva a já to milovala. Po gymnáziu a půli roce na vysoké škole jsem se rozhodla, že chci jít na konzervatoř. Že si tu cestu potřebuju nějak vyšlapat sama. Začínalo mi docházet, že to takhle nemůže fungovat. (Ono to teda vůbec nefungovalo.) Že do té své hudební cesty musím vložit i svoje úsilí, že nemůžu „jen zpívat“ a čekat, až mě někdo zachrání. Ego bylo v té době po mnoha zážitcích trochu zmražené a dalo mi prostor začít přemýšlet jinak. Jenže…

Na konzervatoř jsem se dostala. Na dvě. Na státní i na Ježkovu. V obou případech jsem se umístila na přední příčce a to mi zase probudilo egotajfun. Ten hnusnej egotajfun, co konečně na chvíli spal. No…chodila jsem na konzervatoř, na vysokou a všechno to bylo takové polovičaté. Seděla jsem zadkem na dvou židlích. Doposud nechápu, jak jsem mohla stíhat chodit se svým – teď už - manželem, na vejšku, zpívat a ještě jezdit na konzervatoř. Vůbec to nechápu. Jenže v hudbě nemůžete sedět zadkem jen napůl. Takhle to nefunguje. Ve všem, v čem chcete nějakým způsobem „uspět“, nemůžete být na polovic. Jenže já skrze to svoje ego pořád čekala na tu záchranu. Já tam vlastně chodila z toho důvodu, že si mě zase někdo všimne. Tajně jsem se pýřila jak pávice a dostávala pěkně na frak. Všichni mě chválili, ale přitom mi nevyšel žádný konkurz. Žádná soutěž. Nic. Nikdy. A nebo: když něco vyšlo, pak mi přišel email, že nakonec vybrali někoho jinýho. Tenkrát jsem ještě byla naštvaná z toho, že ten „někdo“ byl vždycky něčí známý. Ale nalijme si čistýho vína… teď už to vím. Kruci, tak to přece je. A nelze to soudit. Vůbec. Jenže tehdy tím moje postpubertální „já“ trpělo. Obrovsky.

Přišla poslední kapka, kvůli které jsem tehdy z konzervatoře odešla, protože bych se asi jinak zbláznila. Byla tehdy taková akce, jmenovalo se to Aqua babes, tuším. Tehdy mi zavolali z jednoho nejmenovaného ooobr vydavatelství, abych jim předzpívala demo song, který pak projde schvalováním na celý projekt. Slíbili mi, že si mě tam určitě nechají. Já byla nadšená. No…zkrátím to – nenechali si mě, cítila jsem se v tu chvíli ponížená a zbytečná. (Byla jsem totiž na kameru moc tlustá, oni řekli „krev a mlíko.“) Pak asi po měsíci volala kamarádka a říká – já tě slyším v rádiu, je to možný? No nebylo to možný. Sedla jsem si k remixu „Neříkej mi bejby“ a v určitých úsecích jsem se tam slyšela. V hlavě mi bouchla Etna. Vztek, lítost. Říkala jsem si, jak je tohle vůbec možný. Pak všechny zase omlouvala (jako vždycky), že se třeba spletli. Že je v těch stopách takovej maglajs, že se to může stát. Ale… takovým profíkům? Náhodou? To se asi nestává… No nenechala jsem si to tehdy líbit. Dneska už bych nad tím asi jen mávla rukou, protože jsem z toho měla akorát popotahování emailové a vrásky. Nikomu to neprospělo a psychice už vůbec ne.

Tehdy jsem se sama před sebou vymluvila na to, že to nezvládám spolu s vysokou, že je přede mnou bakalářka a že se musím věnovat jí. Původně to měla být jen pauza, že si pak zopakuju ročník. Ale já už tehdy věděla, že se nevrátím. Jednak ze studu sama před sebou a jednak už jsem si nechtěla ubližovat ještě víc. Moje ego bylo tak obrovský. Jenom jsem ho v sobě tutlala. Navenek. Asi abych nebyla nepokorná, o to víc to ve mně rostlo. Jako papiňák. Jenže papiňák potřebuje páru upouštět. A tím upouštěním mělo být to, že budu někde „vidět“, že budu zpívat, že se „umístím“. JENŽE TO NEPŘICHÁZELO. Jako naschvál. Vůbec NIC. Ego pohřbilo moje výkony. Teď už to vím. Nezpívala jsem z radosti a lásky, zpívala jsem účelově. To NEJDE. Já neskonale obdivuju všechny ty, co neustále absolvují konkurzy a dokáží při nich být sami sebou. Prostě si řeknou, že o nic nejde a jdou tam. Vždycky tam asi bude ta nervozita, protože to je nekomfortní zóna. Není to jeviště. Člověka někdo „zkouší“ - jako ve škole. Ale oprostit se od toho a dát do výkonu sebe, jako před publikem, to musí být neskonalá síla sebe sama.

Čekala jsem, že mě někdo zachrání, jako tenkrát na gymplu Martin. Ale to už tu jednou bylo. Že za mě všechno udělá a já budu mít ušlapanou cestu bez nástrah. Jenže Pán Bůh ví, že to takhle nemůže být správně. Pán nás k sobě chce čisté. Vede nás proto cestami, při kterých dostáváme nekonečně mnoho šancí ze sebe vše smýt a přiblížit se na tu NAŠI cestu. Na tu, na které nás ON chce mít. Na tu, na které budeme plnit to, pro co jsme sem přišli žít. Takhle moc nás miluje. On mě tehdy zachránil. Upadala jsem do nenávisti ke světu a k sobě. Papiňák neucházel a ani nepraskl. Byl na bodě nula. To je ta největší zkáza sebe sama. Nenáviděla jsem hudbu a sebe za svoji neschopnost. Za to, že jsem zklamala rodiče, kteří do mě investovali tolik ze sebe a tolik od sebe. Myslela jsem, že mi pořád všichni jen lžou. Že přece nemůžu mít takový hlas, když NIC nevychází. Ale to byl klam ega. To získalo takovou moc, že by bylo schopné člověka úplně udolat. Postupně a plíživě. Takhle ono to dělá. Nenápadně. Jako by se nic nedělo. Ale v podvědomí je tajfun bolesti. Takhle přesně to bylo. Dost často jsem litovala, že jsem z konzervatoře odešla a opustila to prostředí, do kterého je tak těžký se pak vrátit. Kdybych řekla, že to jednou za dlouhý čas nepřijde i teď, lhala bych. Ale…Teď vím, že bych tam nemohla být šťastná. Možná na chvíli, ale ego mělo absolutní nadvládu. Jak by to mohlo dopadnout jinak než katastrofou. Nebyla jsem na to připravená. Nebyl ten správný čas na to, v takovém prostředí zůstat. Nemohla bych v něm být JÁ. Byl by to někdo jiný a to Pán Bůh věděl. Proto mě v něm nemohl nechat uspět – v mých očích. On mě potřebuje čistou a svou, v souladu. Jedině tak můžu být prostředkem a nástrojem hudby, která mojí osobě dává smysl.

Tím, že jsem - možná pro někoho zbaběle - utekla sama před sebou, přišla šance se zachránit. 8 let. Tak dlouho to trvalo - a ještě se necítím úplně smířeně a v souladu se všemi těmi vzpomínkami. Kdo ví, jestli někdy vůbec budu, jestli je toho smrtelný člověk vůbec schopen. Ale doufám, že to jednou přijde. Že jediná vzpomínka nebude bolavá. Snažím se na všechno vzpomínat s vděčností, protože nebýt toho, co se stalo, všechno by bylo teď možná jinak a kdo ví, kde bych byla a hlavně KÝM bych byla. Každý jeden z nás potřebuje odlišný impulz. Každý jeden z nás na něj zareaguje jinak. Každý z nás má před sebou úplně odlišnou cestu i přes to, že se naše cesty mnohdy protínají a navzájem se inspirujeme. Ať už pozitivním, nebo negativním zážitkem. Ale inspirujeme se. Učíme se. Máme tu možnost se učit a POUČIT. Máme možnost volby, kým se staneme. To nám Pán Bůh umožňuje.

On je takový vtipálek, že nám čas od času hodí do cesty podobnou situaci z minula. Podobnou situaci, na které jsme třeba tehdy ztroskotali. Jsou to životní zkoušky, jestli jsme skutečně na té cestě k němu, jestli jsme skutečně poučeni. Jestli jsme na cestě k sobě. Před třemi lety přišla jedna taková první zkouška. Byl gospel workshop a vedl ho tehdy Brian Fentress. Černoch s úžasným hlasem, talentem a kouzlem osobnosti. V průběhu dní si nás každou zvlášť vzal k sobě na jednu individuální půlhodinku (bylo nás tam tehdy dost). Tenkrát mi řekl, že ho nesmírně mrzí, že nejsem z Polska. (On v něm v současné době žije.) Že ho to mrzí, protože kdybych tam bydlela, chtěl by, abych s ním zpívala. Řekl ještě spousty dalších věcí, nebesky lichotících věcí a já se zatetelila. Co zatetelila, měla jsem úplnou euforii štěstí. Protože to byl po čtyřech letech od odchodu z konzervatoře někdo, ke komu bych měla z hudebního hlediska takový respekt. (Nechci nikoho urazit, samosebou, že mám respekt ke spoustě lidí, které jsem do té doby potkala. Ale…chápejte. Američan, černoch, dva diplomy z konzervatoře, profesor a s totálně nejbožejším hlasem. Prostě jsem se z toho tenkrát posadila na zadek. No…)

Pár dní jsem si jela na tý vlně radosti. Ale byla to úplně jiná radost. Taková čistá. Nepřipadala jsem si nijak nadřazeně. Nijak výjimečně. Nijak pyšně. To tam vůbec nebylo. Byla to taková ta dětská radost. Nabíjející. Bez očekávání a otázek. Taková ta, co tě popostrčí dál. Taková ta, kvůli který se pak nezavřeš do sebe, když opadne. Taková ta, na kterou budeš mít vždycky krásný vzpomínky. To byla zkouška první. No a loni… loni přišla další. Shodou okolností po Jazz workshopu. Docházela jsem pak chvíli na hodiny ke zpěvákovi jménem Chuck Wansley. S jeho manželkou vždycky oba poslouchali a byli totálně blažení. Pořád opakovali, jak ze mě udělají hvězdu. V ten moment jsem zbystřila slechy a něco mi řeklo: „Aaaale ale. Marušo. Nohy na zem. Dýchej. Kolikrát jsi tuhle větu doposud slyšela? No? Dvacetkrát? Jo? Tak vychladni a dělej, co miluješ.“ Ale já se toho nelekla. Nelekla, protože Chuck to myslel upřímně. Neměl důvod mi lichotit jen kvůli tomu, aby z toho nějak profitoval. Nepotřeboval mě. Vůbec k ničemu. Jen viděl, jak po tom moje udusaný sebevědomí volá. Pořád říkal: „Neboj se a důvěřuj si. Absolutně. Můžeš. Ty můžeš!“ Na to nikdy nezapomenu. Takže jsem neutekla a chodila k němu na hodiny dál a užívala si přítomnost toho milého člověka – dokud se nezastavil loni na jaře celej svět.

No a poslední dva roky?

Postupně jsem našla odvahu k tomu, abych uveřejňovala svoje hudební tvoření a abych přestala hodnotit, jak moc dobré to je, nebo není. Jasně… hodnotím to a pořád jsem někdy na miskách vah. Ale to, že jsem se odvážila vyjít s kůží na trh a nevadí mi představa, že si třeba někdo řekne, co je to za harmonickou blamáž a prvotinu. Prostě a jednoduše jsem si doma vytvořila pidi dílnu, která není profesionální studio - a nemůžu od ní čekat zázraky. Všechno si nahrávám sama – nejsem bubeník, nejsem kytarista – jak by to mohlo být dokonalé? Ale miluju to a baví mě to. Hodně se tím učím a čistím tím mysl. Medituju, modlím se tím, prostě u toho JSEM. Nevím, kam tahle cesta povede. Nevím, co bude zítra. Nevím, jestli si ještě někdy někde stoupnu za mikrofon. Nevím nic. Ale poslední rok jsem opravdu poprvé v klidu z toho, že mě baví, jak nic nevím. Že mě baví práce na sobě, se sebou a ostatní nechávám plynout. Mám čisté svědomí, že něco dělám. Že to nenechávám jen náhodě a už jen nečekám, že mě někdo zachrání. Zachránit mě může totiž jenom pán Bůh.

Poslední měsíce mi zase dodává krve do žil Alenka. Alenka Jelínková je taky taková bytost, která je nějakým způsobem spřízněná a mám ji fakt ráda. Vlastně se moc neznáme, ale mám pocit, že ji znám celý život. Poprvé jsme se viděly na hodině moderních dějin hudby, nikdy na to nezapomenu. Pak jsem měla tu čest, že jsem mohla na jednom z koncertů zpívat její písničky. Ooo jak to bylo krásný! Doteď si je čas od času zanotuju. Pak jsme se jednou za rok potkaly na kafíčku. No a teď, teď mi Alenka pomáhá s učením a dává tomu mému hudebničení řád. Uklízí mi v hlavě a dělá tam z chaosu nějaký ucelenější raneček vědomostí.

.

.

.

Miluji svoji rodinu. I přes to, že mi to muzicírování někdy chybí, nikdy bych to, co je teď, za nic na světě nevyměnila. Jsem neskonale vděčná za hojnost pocitů lásky a blahobytu, kterou mě Pán Bůh obdarovává každý den.

.

.

.

Děkuji všem těm, které jsem na svojí cestě životem doposud potkala.

Děkuji všem těm, kteří se ke mně třeba nezachovali úplně hezky.

Děkuji všem těm, kteří mi pomáhali a byli tu vždycky pro mě, i když jsem se nosila jako páv a mnohdy to se mnou vážně nebylo vůbec snadné.

Děkuji svým rodičům. To já bych je měla každé své narozeniny obdarovávat za to, že můj život mohl vůbec začít a že jsou MOJI. Že byli vždycky, jsou a budou navždycky kousek mně.

Děkuju mému Luboškovi za to, že vydržel po mém boku celou tu transformaci, všechny moje nálady a že mě inspiroval a neustále inspiruje svojí moudrostí. Jeho jsem potkala v prvním ročníku konzervatoře. Celé to prožil se mnou.

Děkuju mé dceři, že si nás vybrala za rodiče a že můžu být u toho, jak vyrůstá a být s ní zase dítětem.

Děkuji za všechna Boží milosrdenství.

Děkuju za životy nás všech.

M.